Dětství... Co asi všechno zahrnuje tento pojem? To by asi nikdo nedokázal přesně říci. Co bych řekla já? Asi toto:

Začíná tím, když vylezeme mamince z bříška a poplácají nás symbolicky po zadečku. A druhou hranici nám určí život sám. Jako malá miminka nemáme potřebu mít spoustu kamarádů. Stačí nám jen příbuzní. Asi také nepoznáme, který z našich mála přátel je hodný a který zlý. Ty asi nemáme. Máme spoustu hraček, maminku, tatínka a někdy i nějaké to milé zvířátko. Trápí nás jen to, když děláme ?významné? krůčky a náhodou upadneme. Ale to se stává. A radosti, té je asi hodně. Třeba, když se smějeme, že tatínek udělal legrační obličej nebo, když dostaneme něco nového. Někdy trochu zlobíme, třeba když nechceme jít spát nebo nám nechutná ?papání?. Pak často pláčeme. Tak si získáváme i pozornost ostatních. Všichni se kolem nás seběhnou, podávají různé hračky a dělají vylomeniny, jen abychom už přestali brečet. Potřebujeme kolem sebe mít vždy alespoň jednoho člověka, abychom ho mohli ?zaměstnávat? svým pláčem, či naopak radostí, nebo dokonce ?dárkem? do plenek. Když hodně vyrosteme a chodíme do školky, máme také hodně ?starostí?. Třeba abychom pro svou zábavu ukořistili tu nejlepší hračku. Jiné starosti však nemáme.

A když už opravdu hodně vyrosteme a jsou z nás školáci a školačky, je to také zvláštní. Přicházejí první lásky a s nimi i starosti. Nejhorší nebo nejlepší? V první den školy chodíme s kornouty bonbónů, novými taškami a s trsy květin pro paní učitelku. Na ten první den se těší asi každý z nás. ?Půjdu do té velké budovy. Co se tam asi dělá a s kým si budu hrát?? říkají si zřejmě prvňáci. Pak to ale všechno skončí. Ale to už jsme dávno zapomněli. Když zazvoní ten osudný zvonek, který nám říká, abychom se postavili ke své lavici, máme všichni řadu pocitů. Je to radost, napětí, vzrušení a kdovíco ještě. Pak přijde paní učitelka, všichni si ji zvědavě prohlížíme, přestože jsme ji třeba už viděli. Jaká asi je? Ten první den nám poví, jak to ve škole chodí, a pak už jdeme domů, plní nevšedních zážitků z našeho prvního a velkého dne. Pak si už pomalu zvykáme, již si nehrajeme ve třídě s hračkami, musíme dávat pozor, abychom vše správně pochopili. Při troše snahy to jistě vyjde. Učíme se písmenka a k nim zvláštní říkanky, také se učíme pořádně počítat. Ale to už je také pryč.

Nyní se učíme algebraické výrazy a chemické reakce. Z písmenek už umíme skládat nejen věty, ale i souvětí. Učíme se zeměpis i dějiny naší země. Učíme se také o sobě a o ostatních přemýšlet, posuzovat lidi ne podle toho, co mají na sobě, ale podle toho, co mají v sobě. Hlavně si ale musíme zapamatovat to, co kdysi řekl někdo velmi moudrý:

?Nikdo nás nenaučí žít, ukáže nám jen směr, jít už musíme sami.?

Jana Koukalová, žákyně 8. C, ZŠ U Nemocnice v Rumburku